Sní o extraligovém titulu, ale je teprve na začátku. Mladému obránci Jakubovi Jenáčkovi se naskytla v osmnácti letech šance nakouknout do seniorského hokeje, ne však v jeho rodném Zlíně, ale o několik kilometrů severněji ve Valašském Meziříčí. Ostudu rozhodně nositel slavného hokejového jména neudělal. Za Bobry nastoupil včetně play-off do sedmnácti zápasů, z nichž si odnesl gól a dvě asistence. Schoval si puk z prvního gólu?
Jakube, ve svých čerstvých devatenácti letech máte za sebou prvních sedmnáct startů mezi dospělými, užil jste si je?
Určitě. Užil jsem si je maximálně. Obrovsky jsem za tuhle příležitost rád.
Jak jste se o nabídce Valašského Meziříčí dozvěděl a jak jste na ní reagoval?
Trenéři se domluvili, že si mě Valašské Meziříčí vyzkouší. Bral jsem to jako velkou příležitost, a nakonec si mě Bobři nechali v kádru. Za to jim moc děkuji.
Nastoupil jste do týmu, kterému se v závěru sezony zrovna nedařilo. Vnímal jste to nějak?
Ano, ze začátku byla atmosféra taková, jak to říci, nervózní. Nicméně po výhře se Šumperkem mi přišlo, že se to v kabině uklidnilo a začali jsme si víc věřit. Z rázu bylo všechno v pořádku.
Jaké byly vůbec vaše první minuty v seniorském hokeji. Cítil jste nervozitu?
Nervózní jsem byl první dvě střídání, a to především kvůli tomu počtu fanoušků, na který jsem z juniorské extraligy nebyl zvyklý. Naštěstí se mi první dotyky s pukem povedly, a tak všechno napětí spadlo.
Po nějakou dobu jste střídal extraligu juniorů a druhou ligu, v čem se tyto soutěže lišily?
Ve druhé lize byly zápasy více svázané strategií. Oproti juniorce se na ní hodně dbalo a museli jsme všichni zodpovědně plnit taktické pokyny.
Pak už jste se mohl soustředit pouze na play-off za Valašské Meziříčí, na co jste si musel dávat největší pozor?
Největší pozor jsem si musel dávat na bránění soupeře v obranném pásmu. Museli jsme hodně s druhým obráncem komunikovat, přebírat si hráče a pokrývat je.
Jak na vás působily plné tribuny a důraz na postup přes Nový Jičín?
Fandění z tribun bylo jedním z mých největších zážitků této sezóny. Fanoušci Bobrů byli famózní a patří jim velké díky za to, jak nás hnali dopředu. Důraz na postup přes Nový Jičín byl hodně cítit, ovšem byli jsme na soupeře dobře připraveni a celou dobu jsme věřili, že je dokážeme porazit.
Kdo vám, nejmladšímu členu kabiny, nejvíce pomohl?
Všichni kluci byli hodní a vstřícní, a právě díky tomu pro mě nebylo vůbec těžké se nějakým způsobem začlenit do kabiny. Tam jsem seděl vedle Patrika Dalajky a když jsem něco nevěděl, nebo jsem potřeboval s něčím poradit, tak mi nejvíce pomohl právě Patrik.
Na co budete z premiérové sezony nejraději vzpomínat?
Jednoznačně na euforii po prvním zápase play-off v Porubě. V kabině byla skvělá atmosféra, pokračovalo to čekáním fanoušků u našeho autobusu a pak pohodovou atmosférou v autobuse.
Jaké to je bránit například Vladimíra Luku, který v době, kdy jste se narodil, sbíral první zkušenosti v dospělém hokeji?
Je to obtížné, protože si na takového hráče musíte dávat neustále pozor a nedát mu ani o metr prostoru navíc. Byla to pro mě vždycky velká motivace takové hráče ubránit.
Máte někde schovaný puk, kterým jste vstřelil první branku za Bobry?
Nemám, byl jsem v takovém laufu, že jsem na to neměl ani pomyšlení a vzpomněl jsem si na to až po zápase.
Váš otec je prvoligový hokejový trenér, co říkal on na vaše počínání ve Valmezu, byl se na vás podívat?
Táta byl rád. Většinou jsme spolu zápasy probírali a myslím si, že byl převážně spokojený. Jezdil se na mě dívat pokaždé, když neměl zrovna zápas on. Jezdil i brácha s mamkou, babička a děda. Celá rodina si hokej užívala.
Máte svůj hokejový sen, na který byste chtěl dosáhnout?
Chtěl bych jednou vyhrát titul v extralize.
